Skip to main content

Detail dokumentu

[Loading...]
0 hodnocení čtenářů

Obsah

Seznam literatury

Obsah: Tajemství Jestřábova díla Maminka Jaroslava Foglara se dožila více než sto dvou let a sám Foglar se netajil tím, že by se chtěl dožít stejného věku. Nemyslel to jistě jako nějakou vzpouru proti konečnosti života - kdo ho poznal zblízka, ten ví, že z něj jen promlouval věčný chlapec, který ani v pozdním stáří neztratil svou dětskou duši. Vytrpěl si pro ni své - pedagogičtí dohlédači mu valnou část jeho života vytýkali, že svádí mládež na romantická scestí, literární suchaři jej z výšin svých zideologizovaných teorií zase mistrovali za naivitu jeho próz. Položme si otázku, jaké musí mít člověk vlastnosti, aby přestál nejen jako občan, ale zejména jako tvůrce takovou nepřízeň osudu, jaká se navalila právě na Foglara? Vzpomínám si živě na svůj první dojem ze setkání s ním na jakési čtenářské besedě, tuším, že v paláci Rapid na pražské ulici 28. října, někdy v polovině 800. let. Nevěděl jsem, že v časopise Zlatý máj proběhla v roce 1964 obsáhlá diskuse, v níž po více než patnácti letech vynuceného mlčení mohl konečně promluvit i Foglar - jen jsem chtěl spatřit autora, jehož knihy a kreslené seriály jsem od svých dvanácti nebo třinácti let doslova hltal a který byl v prostředí Tábornického oddílu ČSAV, do něhož jsem tehdy chodil, považován za přímo mytickou postavu. Spatřil jsem tehdy asi osmapadesátiletého živého černovlasého muže, který o svých knihách promlouval stejnou dikcí, jakou byly ty knihy napsány, a prošpikovával svou řeč stejnými vtípky, jaké v nich občas pronášejí jejich prostořecí hrdinové. A spatřil jsem úctyhodné pány, kteří Jestřábovi, jak Foglara většinou oslovovali, naslouchali s bezmála stejnou úctou jako já. Těm pánům mohlo být tak kolem padesáti a byli to namnoze odchovanci legendární Dvojky, skautského oddílu, jehož vůdcem se stal Foglar už v roce 1925 a kterým pak pod jeho vedením prošlo v průběhu let na osm set chlapců. Možná že právě tohle stále se rozrůstající mužské společenství - rozmnožené ovšem i o četné ženské milovnice Foglarových knih - stalo se proskribovanému autorovi tím, co jej po celá léta drželo nad vodou, co dávalo smysl jeho psaní. Ještě před pár lety mi na otázku, co píše, odpověděl, že na psaní nových knih nemá mnoho času, protože stále musí ročně vyřizovat osm až deset tisíc dopisů. Dělal to tak, že svým čtenářům a příznivcům rozesílal pravidelné zprávy o tom, co dělá a na čem pracuje, a tím si vlastně trvale zajišťoval zpětnou vazbu, vytvářel si svou vlastní obec lidí spřízněných nejen společnými zážitky z letních táborů, klubovních schůzek či městských her, ale především volbou společných etických ideálů, norem jednání i společenských obzorů. Paralelní svět Psychoanalytik by možná dovedl vysvětlit utváření takového paralelního světa z Foglarovy ztráty otce v pouhých čtyřech letech věku, ze života bez vlastní rodiny a třeba i z vypjatého kultu chlapecké fyzické krásy, patrného z bližší analýzy textů řady Foglarových románů. Tyto individuální dispozice podřídil však Foglar od začátku skautským ideálům osobní připravenosti a služby, a těm naopak zase díky své až pedantické pečlivosti, systematičnosti a ryze české kutilské nápaditosti dokázal vtisknout lidský rozměr hry, odlišující české skautování od přímočarého drilu. Ani jako skautský činovník, ani jako spisovatel pro mládež nebyl totiž Foglar od počátku žádným dogmatikem a jehopůsobení se ani zdaleka principy skautingu nevyčerpávalo. 0 tom svědčí nejlépe hnutí čtenářských klubů časopisu Mladý hlasatel, které Foglar inicioval od roku 1937: do zastavení časopisu v roce 1941 jich vzniklo skoro dvacet pět tisíc, po válce v časopise Vpřed dosáhly téměř polovičního počtu a později, od konce 50. let, ožila jejich tradice díky Foglarovým odchovancům ještě i v časopise ABC. Vlastní Foglarova éra čtenářských klubů byla přitom účinně propojena se vznikem a působením kresleného seriálu o Rychlých šípech, "klubu statečných a čestných hochů". "Buďte takovými, jako jsou oni! Stanete se vzornými mladými občany, " vyzývala například klubová nálepka svědčící explicitně o tom, že v pozadí Foglarových navenek jen zábavných výchovných metod a spisovatelských aspirací stál ideál občanské společnosti a činorodé demokracie zosobňované zejména praktickým středním stavem. Tento ideál byl pro Foglara zjevně také důležitější než organizační rámec, v jakém jej bude prosazovat, proto po zákazu skautingu za okupace přechází plynule s Dvojkou pod Klub českých turistů, po jeho druhém zákazu v roce 1949 do Tělovýchovné jednoty Radlice, a po jeho třetím zákazu ná začátku normalizace dočasně dokonce do tehdejší pionýrské organizace. Všude si však stále vede jen tu svou, a proto vadí, je špehován, podezříván, a od roku 1948 dokonce opakovaně denuncován i vlastními spisovatelskými kolegy. Z jejich režimně loajálního hlediska vlastně právem: oni přece nemohli pochopit, že ten Rikitan z Hochů od Bobří řeky (časopisecky 1933, knižně 1937) se ani v reálném životě nemůže teď' vzdát svého přesvědčení, protože jako vychovatel by tím na sobě spáchal smrtící harakiri. Právě celoživotní spojení vychovatelské praxe s literární tvorbou se stalo pružinou Foglarova díla: jeho romány a seriály se mu proměňovaly v účinný výchovný nástroj (a dodnes tak bezpečně fungují), zatímco práce s chlapeckým oddílem, vychovatelské a redaktorské působení mu skýtaly obrovskou literární inspiraci, nevymykající se reálným myšlenkovým a emocionálním horizontům dětí, pro které psal. Byl praktikem až notorickým: jeho hříčky, "vztekandy", celotáborové hry s exotickými legendami, stejně jako praktické návody k utužení těla i mysli, jaké například obsahují jeho Zápisníky 13 bobříků (1941, 1947), se staly součástí nenásilně, ale cílevědomě budovaného mýtu skládajícího postupně svůj vlastní svět, v němž i ten nejobyčejnější kluk z ulice mohl prožít tanejneobyčejnější dobrodružství. Úkaz dnešní doby Přes jistou pečeť archaičnosti nebyl to a není svět nereálný, pokud ovšem nezaměňujeme vnější rekvizity foglarovské poetiky s vnitřní podstatou jeho próz. Stačí si vzít k ruce "stínadelskou" trilogii Záhada hlavolamu (1941), Stínadla se bouří (1947) a Tajemství velkého vonta (doma poprvé 1990, v souboru Dobrodružství v temných uličkách) a na půlstoleté rozloze tu najdeme vizi reality napohled až mysteriózně tajemné, řídící se však zjevně principy demokratické společnosti. Chlapecká společenství tu uznávají zásady soupeření fair play, vývoj událostí významně komentuje jejich "tisk", ve vontské obci probíhají "volby" - mikrosvět Stínadel a Druhé strany je tedy v mnohém předobrazem světa dospělých a pravidel soužití ve velkých společenských celcích. Je nabíledni, že v časech diktatur uvrhoval právě tento podtext Foglarovy prózy do klatby. Otázka však zní, jak jejich poselství obstojí v naší době, která jako by občas chtěla všem čestným a spravedlivým dokázat, že právě s takovou výbavou jsou v ní bez šance. Když k Foglarovi v roce 1992 vtrhli do bytu dva patnáctiletí učňové, a s výkřiky "Dej sem ty prachy!" začali pětaosmdesátiletého muže surově tlouci, zakusil na vlastní kůži střet svých ideálů s tvrdou realitou svobodné, ale mentálně zjevně invalidní společnosti. Ještě rok nato, když se do kin uváděl film Petra Kotka Záhada hlavolamu, mísila se v něm radost celoživotního milovníka filmu nad tím, že vidí svou knihu na plátně, s úžasem nad zvlčilostí, jíž se stal málem obětí. Nakonec tehdy se skeptickým konstatováním, že to je "úkaz dnešní doby" nad případem mávl rukou: o víru v dětskou duši ho nepřipravil, a ani on sám se o tu svou připravit nenechal. Myslím, že poslední léta se mu naopak stala opravdovou satisfakcí za všechny prožité ústrky a překvapila možná i jeho samého obnoveným, a dokonce stále se ještě stupňujícím zájmem o jeho dílo. Nad jeho odchodem se tedy člověka nezmocňuje vztek bezmoci: odešel starý muž, který se dožil úctyhodného věku, dočkal se uznání a ještě za svého života vstoupil i do povědomí těch, kteří možná od něho nečetli ani řádku, zato vědí, co je ježek v kleci a krabička poslední záchrany, slyšeli někdy o žlutém kvítku či modrém životě a znají jména Rikitan a Mirek Dušín. VE ZNAMENÍ ŽLUTÉHO KVÍTKU Na konci výstavy Po stopách Rychlých šípů, kterou k devadesátinám Jaroslava Foglara -Jestřába a nedožité devadesátce malíře Jana Fischera uspořádalo v roce 1997 Muzeum hlavního města Prahy, došlo k šokující krádeži. Ze zaskllených vitrín byl ukraden Foglarův kovový hlavolam "ježek v kleci" a především jeho první klukovský deník z let 1916-1917 Právě spontánní deník desetiletého chlapce obsahuje mnoho konkrétních prvků k prověření některých zdrojů příští spisovatelovy povahy. Foglar ve svých čtyřech letech přišel o otce, ovdovělá maminka se už nikdy neprovdala a starala se o Jaroslava i staršího syna Zděnka sama. Z deníku, psaného za bídy a krize první světové války, jednoznačně vyplývají prameny Jestřábovy pověstné šetrnosti a spořivosti, zatímco zápisky o velmi kvalitním domácím stravování svědčí nejspíš o schopnosti fabulacea úzkostné ohleduplnosti vůči matce-živitelce. Legendární bobřík Jestřáb byl především prostým, avšak neobyčejně pracovitým a houževnatým člověkem. Se vším, co k tomu v lidském rozměru patří. On sám v podstatě nebyl legendárním Rikitanem z Hochů od Bobří řeky, on jím daleko víc chtěl být. On sám lovil celý život svého bobříka ušlechtilosti, aniž si to zřejmě uvědomoval. Neboť věčný svár dobra a zla" prožíval podobně " jako ostatní smrtelníci. Podstoupil mnoho konfliktů, mnoho osobních střetů, ať už ve svém oddílu, který potřeboval přinejmenším stejně jako oddíl jeho (ostatně jím prošlo za jeho šedesátiletého vedení přes osm set chlapců), v dětských a mládežnických organizacích, v redakcích, úřadech, pod nacistickým i komunistickým režimem, s obyčejnými kořistníky, závistivci, nízkými lidmi. Jednou z jeho vlastností byla schopnost odpouštět. Zároveň však podmíněná trvalou pamětí. . . Byl v tom až klukovský princip "historické paměti", kdy jedna parta nemůže ani po uzavření smíru zapomenout té druhé, co jí provedla. I v tomhle zůstal Jestřáb celý život klukem. On si jím totiž programově přál zůstat, chtěl v sobě udržet schopnost dětského vidění světa. Zřejmě i v tom je skryta úspěšnost jeho díla. Členům oddílu i čtenářům knih zdůrazňoval: "Až kteréhosi slunečného nedělního rána už nepocítíte nezadržitelnou touhu jít s námi na některé z našich míst, pak už NEBUDETE HOCHY! Budete u konce nejšťastnějšího údobí svého života!" Modla i svár Jaroslav Foglar si jistě nejednou uvědomoval, že v tom či onom pochybil. Jako jiní - někdy více, jindy méně dokázal svou chybu uznat a odčinit. Josef Bláha-Rešetlák , jeden z odchovanců jeho oddílu, před několika lety výstižně napsal: "Jistě, setkal jsem se i s černými stíny, s omyly a chybami, které mně však Jestřába přiblížily jako člověka, ne jako spisovatelskou nekriticky uctívanou modlu. Od té doby ho mám upřímně rád, okouzluje mne jeho stále mladá duše. Jestřábovo vnitřní chvění při prvním poryvu jarního větru, ten ztracený a opět nalézaný pocit dobrodružství a dálek, jeho vnímání světa chlapeckýma očima ve mně zanechaly hlubokou stopu. . . " Proč to uvádím? Především proto, abych mohl blíže osvětlit něco z pozadí sporů, ke kterým došlo v posledních letech spisovatelova života a za nimiž stála možnost využívat jeho dílo zejména k veřejně prospěšným zájmům. Podobné snahy nebyly zdaleka první, ale tentokrát nepříznivě zapracovalo autorovo stáří a dlouhodobá vážná nemoc. Filtr osobnosti se snižoval, a tak přímý Foglarův vliv se pohyboval mezi snahou "vyhovět všem" a "nikomu neublížit". Ano, byl v tom i kus jeho letitého vnitřního sváru mezi odvahou a bázlivostí, průbojností a opatrností. Kauza Foglar Spor o dílčí využití autorských práv se vyostřil, když roku 1997 brněnské Sdružení přátel J. Foglara (SPJF) obvinilo pražskou Nadaci J. Foglara z účelového ovlivňování autora. Jenže nadaci spisovatel sice papírově založil, ale právně ji nikdy neaktivoval - měla se prý stát pojistkou pro případ "nejvyšší potřeby". Právě neaktivování nadace nasvědčovalo pravdivosti takového záměru. Kritika se proto zástupně snesla na hlavy "lidí kolem Foglara", což byli titíž, které uváděl statut nadace. Spisovatele samého se v tomto kole kritizovat jaksi nehodilo. Koncentrátem různých osočení vůči sdružení i nadaci se pak stal článek vysokoškolského studenta Jana Potůčka Boj o Foglara (Reflex 4711997), v němž šlo o evidentně neprověřenou snůšku polopravd, spekulací a emotivních účelových tvrzení, na niž musel reagovat sám spisovatel. Na obou stranách se zvyšovalo napětí takřka úměrně s neochotou ke kompromisům. A oslabený Jestřáb vydával rozpačitá, či dokonce protichůdná stanoviska. Uznával, že Brněnští v uplynulých letech uskutečnili spoustu užitečných akcí. S předním nezávislým foglarovcem Jaroslavem Čvančarou jsme proto zástupce obou stran vyzvali k jednání o smíru a spolupráci. Ochotně souhlasili, napětí už bylo dost. Do příprav schůzky však vstoupil starší vnitřní konflikt v SPJF (soudní spor bývalého předsedy sdružení proti jeho současnému vedení) tak závažně, že jsme svou iniciativu odvolali do vyřešení brněnské kauzy Ovšem v té době již byla podána i soudní žaloba J. Foglara proti SPJF, v níž spisovatel žádal odstranění svého jména z názvu brněnského sdružení. Je to už jen smutná dohra, která bohužel pokračuje dodnes. Doufejme, že k vyřešení těchto sporů přispěje otevření závěti, již autor loni sepsal. Tradice české malosti Nejsmutnější dohra je však spisovatelův definitivní odchod. Dalšího Foglara nemáme. Nejznámější a nejčtenější český spisovatel pro děti a mládež, v nejlepším smyslu slova spoluvychovatel několika českých generací, který byl nedemokratickými režimy násilně umlčován na čtyřicet let (!) svého života, odešel bez státní pocty, která by mu příslušela. Moudří lidé okolo Hradu v tomto případě nenalezli dostatek velkorysosti. Ani Foglarova tvrdě vynucená setkání se Státní bezpečností v 50. letech, o nichž napsal ve svých pamětech, přece nic nemění na hodnotě vlivu jeho díla. Jenže v naší zemi pokračuje dějinná tradice malosti: velká osobnost může být uznána až po své smrti. K tomu patří i nové rčení: Každý dobrý čin bude po zásluze - potrestán. Chybí odvaha. Tentokrát vzhledem k muži, který několika pokolením poskytl šanci prožít krásnější dětství jako lepší základ pro generační štafetu. K muži, jehož tvorba se v druhé polovině 20. století stala i součástí českého národního myšlení. A tak nám zbývá jako memento alespoň poselství Foglarova žlutého kvítku, poselství, které bychom měli velmi rychle a velkoryse vzkřísit, udržovat a předávat: "Ten, kdo mě nosí, odmítá jakékoli násilí, bezpráví, hrubost a nečestnost. Je naplněn dobrou vůlí pomoci každému, kdo pomoc potřebuje, a touhou po míru mezi jednotlivci i mezi celky" Zpráva o osobním fondu Jaroslava Foglara Literární archiv Památníku národního písemnictví (LA PNP) v Praze vedl delší dobu jednání s panem Jaroslavem Foglarem o uložení jeho osobního fondu v LA PNP. Při natáčení vyprávění Jaroslava Foglara o životě, vedení oddílu a počátcích tvorby 1. června 1989 v klubovně u autorova bytu měl pan Foglar : za to, že svůj osobní fond ještě projde a utřídí. Z nejrůznějších osobních a zdravotních důvodů tak již bohužel neučinil. V listopadu 1997 jsem jménem akvizice LA PNP napsal panu Foglarovi, že náš zájem o správu jeho osobního fondu v našem archivu trvá. V červnu 1998 obdržela ředitelka PNP PhDr. Eva Wolfová od pana Foglara dlouhodobě pobývajícího v Thomayerově nemocnici dopis, v němž souhlasil s vypracováním dohody, na základě které by svůj osobní fond uložil v LA PNP: "Bude mi milé, když můj osobní literární fond a odkaz bude v trvalé péči státní instituce, věnující národnímu písemnictví náležitou a zejména vysoce profesionální pozornost. " Po jednáních s pracovníky akvizice LA PNP Jaraslav Foglar 14. července 1998 podepsal darovací listinu, ve které celý svůj osobní literární fond daroval Památníku národního písemnictví. Byl prosluněný den, úterý, při mém příchodu do nemocničního pokoje, kde pan Foglar bydlel, si zrovna prohlížel obrázkové Rychlé šípy, díl, kde Rychlonožka marně vybírá pád při bruslení na ledě. "Vždy, když je mi smutno, nalistuji si Rychlonožku před pádem a je mi lépe, " řekl pan Foglar. Požádal mě, abych mu přečetl došlé pohlednice. Vyprávěl, jak se dožije stovky jako maminka a že má v hlavě ještě jednu knihu, Stínadla se budou bourat. Převzetí fondu pracovníky akvizice probíhalo na přání pana Foglara po částech. Okamžitě po podpisu darovací smlouvy jsme převzali všechny dochované ilustrované díly Rychlých šípů, na jejichž výtvarné podobě se postupně vystřídali Jan Fischer, Václav Junek, Bohumír Čermák a Marko Čermák. Den poté, 15. července, jsme ze sklepů vedle bývalé klubovny a pracovny pana Foglara v Uruguayské ulici vynosili část jeho osobního fondu a oddílových materiálů, které tam byly od počátku 90. let provizorně uskladněny v jedné sklepní místnosti. Nalezli jsme zde i postrádané rukopisy Devadesátka pokračuje, Historie Svorné sedmy, Chaty v . Jezerní roklině, Poklad Černého delfína, Rychlé šípy, Hoši od Bobří řeky, Když duben přichází, Náš oddíl, Stínadla se bouří, Tábor smůly, Stráž Řásnovky, Záhada hlavolamu a Země nikoho, které se marně hledaly při přípravě výstavy u příležitosti devadesátin Jaroslava Foglara v Muzeu hl. města Prahy v roce 1997. Dne 21. ledna 1999 jsme převzali poslední část materiálů uložených v jeho bytě a klubovně vedle bytu. Jednotlivé přírůstky jsou evidovány v LA PNP pod přírůstkovými čísly 106/98, 43/99, 46/99. Celoživotní korespondence, deníky, kroniky, rukopisy, originály ilustraci Rychlých šípů, fotografie a řada dalších materiálů (celkem cca 220 archivních kartonů) budou na přání pana Foglara po zpracování fondu zpřístupněny členům 2. pražského skautského oddílu (Dvojce) a odborné badatelské veřejnosti. Na Starých Hradech u Libáně, pobočném pracovišti LA PNP, vznikne malá expozice o životě a díle Jaroslava Foglara, kde bude vystaveno i vybavení, které s sebou "Jestřáb" vozil na skautské tábory. Děkuji všem přátelům Jaroslava Foglara, vedení, doktorům a sestrám Thomayerovy nemocnice, kteří se o něho v posledních letech starali. Několik let se zabývám akvizicí osobních fondů spisovatelů a básníků do LA PNP. Bezprostřednost a otevřenost rozhovoru s legendou mých nejen chlapeckých let mě hluboko zasáhla. Zjištění, jak skromně pan Foglar žil, že si sám platil trvalý pobyt v nemocnici, mě podobně jako v případě Bohumila Hrabala nutně přivádí k přesvědčení, že naše společnost by si měla více vážit svých žijících mýtů a ve stáří se o ně postarat. Druhý život díla Ještě za života Jaroslava Foglara mnohá jeho díla opustila formu knih a kreslených seriálů a vstoupila do divadel, kin, rozhlasu i televize. Členové Foglarova oddílu nahráli na gramofonové desky firmy Esta už v letech 1941 - 1942 příběhy Rychlých šípů. Televize a film mohly Foglarova díla využít pouze v letech, kdy to dočasně umožňovalo relativní politické uvolnění. Autor se tak poprvé objevil v televizi až v roce 1960 a téhož roku natočil režisér Hynek Bočan krátkometrážní film Tábor Černého delfína. V roce 1960 tentýž režisér vytvořil pro Čs. televizí seriál Záhada hlavolamu a téhož roku bylo inscenováno Tajemství jezerní kotliny. Pak však opět na dlouhá léta Foglarovo dílo jako námět filmu či televize z politických důvodů mizí, ovšem objevuje se například ve školních pracích studentů FAMU. Tak například režisér Tomáš Vorel natočil roku 19?9 grotesku Rychlé šípy a Petr Kotek v roce 1985 dokument Cesty za modrým světlem (1992 jej přepracoval pod stejným názvem). V roce 1993 pak Kotek vytvořil celovečerní hraný film Záhada hlavolamu. Pro brněnské Sdružení přátel Jaroslava Foglara natočil Karel Floreán dokument Jestřáb od Bobří řeky. Nepřímo se objevil Foglarův motiv i v televizním seriálu Jaroslava Papouška a Vlastimila Venclíka Pomalé šípy, situovaném do domova důchodců. I československý [respektive Český) rozhlas projevil zájem o Foglarovo dílo. Po dramatizaci Rychlých šípů z druhé poloviny 60. let vznikla po roce 1990 hra pro mládež podle Chaty v Jezerní kotlině ńOldřich Knitl) a třináctidílná četba na pokračování Hochů od Bobří řeky. Počínaje rokem 1993 vytvořili Jiří Hromádko, Alfred Strejček a Štěpán Rak cyklus patnácti čtených a dramatizovaných pětidílných seriálů podle Foglarových románů od Strachu pod Bobří řekou až po Modrou rokli. V neposlední řadě lze připomenout i písně, jakými jsou např. Rychlé šípy Wabiho Ryvoly či Cestou do Stínadel Tonyho Linharta. Milý Jestřábe! Dlouho bude trvat, než se mi podaří vyrovnat se se skutečností, že už nikdy nebudeme spolu sedět, léto co léto, na zahradě chaty v Černošicích, nikdy v pohodě u ohníčku neuslyším Líčení Tvých humorných či napínavých historek i příběhů. Vracím se ve vzpomínkách jen o málo let zpátky - do období, ve kterém Tvoji vrstevníci dokázali jen bědovat nad neutěšeností svého stáří a propadat nevylíčitelné apatii. Ty jsi, na rozdíl od nich, byl plný nových a nových plánů, předsevzetí i cílů. A nejen to, ty jsi totiž mnohé z toho dokázal i uskutečňovat. Tvůj neutuchající životní elán mi dával naději, že mám před sebou ještě hezkou řádku tvořivých let. Nebyly ovšem vždycky, jak oba víme, jen chvíle pohody. Zatímco ty jsi dokázal rozdávat plnými hrstmi smysl pro pravdu, čest a spravedlnost, lidská zloba minulého režimu Ti zakazovala jakýkoli projev, jakoukoli promluvu k tvým čtenářům. Zapomínaly na Tebe tehdejší slovníky i přehledy spisovatelů, a pokud o Tobě byla zmínka, většinou ji provázel karatelsky zdvižený prst. Byl to prst mocných, navíc s pochybnými mravními zásadami, proti kterým jsi byl se svým pojetím života bezmocný. Nechme ale vzpomínání na to smutné a nepříjemné. . . Přenesu se ve vzpomínkách o mnoho let zpátky, do doby, kdy se blížily Tvé 65. narozeniny. Přiznávám s omluvou, že mi je musela připomenout má sestra tím, že pro Tebe připravila nádhernou kytici s gratulačkou. Ta kytka byla tak krásná, že by byl hřích ji z té dálky od Chrudimi nedoručit. Podle náznaku z knížky Zase zní píseň úplňku jsem začal pročesávat ulici za chrámem sv. Ludmily. Cikcak, dům od domu, jsem pátral po poštovních schránkách a uvědomoval si, jak úspěšně se dařilo minulému režimu vymazávat Tvé jméno z myslí občanů. Nakonec jsem měl přece jen štěstí, a dozvěděl se dokonce, že trávíš léto se svou maminkou v Černošicích. Ještě to odpoledne kytice dosáhla cíle a udělala radost zejména Tvé mamince. Škoda jen, že se z ní nezachovala "šemínka", jak sis později povzdechl. Naše setkání byla potom stále častější a já nevycházel z údivu, než Tvoje maminka, tehdy už více jak devadesátiletá, dokázala vždy přesně navázat na náš předchozí rozhovor. Když jsi později pro její větší pohodlí koupil moderní družstevní byt, požádal jsi mě o pomoc při balení věcí. Většina toho, co jsi bral do rukou, byla opředena legendami, vše mělo svou historii. Pozorně jsem jim naslouchal až do doby, kdy jsme si oba uvědomili, že tím tempem bychom balili celé měsíce. Tvoje maminka si nového bytu už příliš neužila. Dožila se však 102 roků, a já tvrdím, že zejména ta poslední léta jí přidala Tvá obětavost. Dokonce jsi předal i vedení oddílu pražské Dvojky, jen aby ses mohl mamince věnovat co nejvíce. Přišlo však to, co jednou přijít muselo! Když jsem v ten únorový den roku 1980 uslyšel v telefonu Tvůj smutný hlas, tušil jsem, co se přihodilo. V té smutné atmosféře po odchodu Tvé maminky plynulo jaro i začátek léta, kdy se mi narodila dcera. Tehdy jsi souhlasil s návrhem mé ženy, trávit léto společně na chatě v Černošicích. Kdo mohl předpokládat, že pro nás nastává nová éra života. Poznávali jsme se navzájem, postupem času měli své společné zážitky, a dokonce i zvyky. Není divu, že nám vzniklý vztah mnozí záviděli a možná i žárlili. Pochopit ale nelze, že takové pocity mohou u někoho přerůst až do zlověstných útoků, jak se zejména v posledních letech stávalo. Humoru, "legračení", mám-li použit Tvůj termín, jsi byl nakloněn v každé době, v každé situaci. Jen malý důkaz z našeho prvního společného léta, kdy moje žena měla svátek. Ráno ještě spala a Tebe jakési neodkladné povinnosti volaly do Prahy. Nalezla dárek a u něho řádky nazvané "Opožděná gratulačka: Nemám konto v žádné bance, I proto dávám paní Hance I jenom tento dárek vratký, I zato ale velmi sladký - I tři skleničky prima medu, I dobrou chutí I a já už jedu! I Jestřáb. " Dlouho a těžce jsi se vzpamatovával z odchodu maminky, snahy po rozptýlení v té době vyznívaly naplano. Všechno chtělo svůj čas! Druhým rokem už byla situace lepší, a když jsi začal cestovat po Evropě, viditelně jsi pookřál. Z Goteborgu přišla pohlednice plná vlajek s Tvými řádky: "Ty prápory na stožárech jsou tady kvůli mně!! Moc si toho považovali, že jsem tu dnešní noc se zájezdem nocoval!! Kontakty s dámou na známce jsem zatím nenavázal - a nevím, zda se mi to už v časové tísni podaří. Asi za dvě hodiny totiž odjíždíme lodí (po moři!!) do Stockholmu. " Moje žena Ti vždy na cestu napekla raneček vdolků, které jsi měl stejně rád jako "karbenátky" a kremrole. Na jedné z pohlednic čtu Tvé malé postesknutí: "Autobus je plnej holek, právě jsem sněd první vdolek! Ted se budu jenom bát, že jim taky musím dát!" Těch zážitků je nepočítaně, jeden se prolíná s druhým a všechny splývají v jednu velkou vzpomínku. Mou zálibu tvorbě křížovek a hádanek jsi jednou, samozřejmě v dobrém; komentoval slovy, že každý je nějak potrefený. Pochválil jsi mi nedávno dokončenou publikaci Luštíme a bavíme se s Janem Werichem a souhlasil, že ta následující ponese název Luštíme a bavíme se s Jaroslavem Foglarem. Společně jsme u Tebe v nemocničním pokoji probírali hotové texty a ty jsi byl ochotným rádcem i kritikem. Ted už budu muset pokračovat sám, ale věc dokončím. A vložím do ní vše, na čem jsme se dohodli. Škoda jen, že Ty už nikdy nedokončíš uvažovanou knížku Stínadla se budou bourat. Tolik jsem se na ni těšil. Zvony Dunivé Kateřiny se už nerozburácejí do nadcházející noci, neuskuteční se nová volba Velkého Vonta. Nevyjde ani nový TAMTAM, aby oznámil tu smutnou novinu, že na Uctívače ginga, ani na Rychlé šípy už žádné nové příběhy nečekají. . . Očima psychologie Doc. MUDr. Jiří Šimek, CSc. , přednosta Ústavní lékařské etiky 3. LF ITK v Praze: Hrdiny Foglarových příběhů jsou obyčejní chlapci, dostatečně reální, aby si každý mohl vybrat někoho, s kým se lze identifikovat, jsou trochu zidealizovaní, aby je bylo možné následovat. Podobně jako v díle J. R. Tolkiena je dramatická zápletka v souboji dobra a zla. Na rozdíl od Tolkiena, který nechává dramatický střet dobra a zla odehrávat v mytologických příbězích, Jaroslav Foglar ukazuje, že zápas dobra a zla, svár dobrých a zlých skutků, se odehrává každý den, a každý z nás se ho každý den účastní. Zápas mezi dobrem a zlem není věcí hrdinů ani mravních titánů, ale každodenním údělem i nedospělých chlapců. Prosté Foglarovy příběhy přesvědčivě ukazují, že je v silách i obyčejných nedospělých hochů se v každodenních zápasech mezi dobrem a zlem postavit na správnou stranu a že mohou v těchto zápasech se ctí obstát. Z výchovného hlediska je úžasné, jak Jaroslav Foglar jednoduchým a přitom účinným způsobem uspořádal hodnoty mladého člověka našeho století. Přátelství a solidarita, čestnost a poctivost, úcta k člověku a k přírodě, ochota pomoci slabým a potřebným. To jsou hodnoty, které nemohou zastarat. Jejich přijetí dává životu smysl a je nejlepší prevencí drogové závislosti a pocitů marnosti moderního a postmoderního konzumního člověka. Není náhodou, a každý odborník na problematiku drogové závislosti to ví, že "skauti nefetují". Je samozřejmé, že pozitivně mohou díla Jaroslava Foglara působit jen na ty mladé, které rodina na přijetí jeho hodnot připravila. Mladý člověk vychovaný v konzumním komfortu, v honbě za zážitky zprostředkovanými moderní technologií (elektronika, cestování), neomezovaný morálními pravidly, nemůže být Jaroslavem Foglarem vůbec osloven. A zde snad je jakési jediné "negativum" Foglarova díla. Není dost moderní, hovoří jazykem meziválečné generace. Nejsem ale ochoten dávat autorovi "za vinu", že se člověk konce 20. století v průměru tolik odklonil od jeho ideálů (ideálů přátelství, poctivosti, úcty k člověku a ochoty pomoci slabšímu). Zkušenost posledních let totiž ukazuje, že i mezi dnešními "náctiletými" se objevuje dost čtenářů a obdivovatelů díla Jaroslava Foglara. Není jich snad na počet tolik jako před lety, ale jsou to ti, kterým rodiče zprostředkovali přijetí jeho nestárnoucího hodnotového systému. Jak již to u pokladů "literární klasiky" bývá, nevnucuje se, neplyne v toku současné módy, proto oslovuje jen ty, kdo jsou v chvatu moderní doby ochotni nechat se oslovit. Oslovuje ty z mladých, kteří o životě a o sobě přemýšlejí, a budou proto jednou spoluutvářet étos své doby. A v tom je největší výchovná hodnota díla Jaroslava Foglara. PhDr. Jana Procházková, klinická psycholožka, Dětské krizové centrum Praha: Absence dívčího světa a Foglarův model klučičí party zpočátku souvisel s dobou, a proto měl své opodstatnění - vždy školy i skauting byly rozdělené obdobně (avšak nutno zároveň dodat, že sám Foglar tohle striktní dělení jemně narušoval, když do svých příběhů přidal sem tam i dívčí postavy). To však neznamená, že by foglarovky byly jen pro kluky - i dívkám Foglarův klučičí svět velmi imponoval a na jeho základě vznikaly také dívčí oddíly; ideály čestnosti a pravdomluvnosti zcela jistě ovlivnily jak mužskou, tak i ženskou populaci několika generací a troufám si říci, že kdyby žena-spisovatelka vytvořila sebelepší madel dívčí party, rozhodně nebude tak úspěšný už proto, že dívky přirozeně netvoří party, ale spíše pouze dvojice. Kromě nesporných pozitiv má však Foglar v dnešní době také své limity: kromě faktu soužití obou odlišných - chlapeckého i dívčího - světů jde především o střet jeho černobílých ideálů s daleko barevnější realitou: jejich zjemnění by určitě k životaschopnosti Foglarova světa přispělo. STRUČNÁ BIBLIOGRAFIE Přístav volá ( 1934), Boj o první místo ( 1936), Hoši od Bobří řeky (1937), Tábor smůly ( 1938), Chata v Jezerní kotlině ( 1939), Historie Svorné sedmy ( 1940), Pod oddílovou vlajkou ( 1940), Záhada hlavolamu ( 1941 ), Když duben přichází ( 1944), Stínadla se bouří ( 1947), Druhý zápisník 13 bobříků ( 1947), Tajemná Řásnovka( 1965), Poklad Černého delfína ( 1966), Kronika Ztracené stopy ( 1967), Devadesátka pokračuje ( 1969), Dobrodružství v Zemi nikoho (1969), Tajemství Velkého Vonta (Mnichov 1986, Praha 1990), Nováček Bubáček píše deník ( 1990), Výprava na Yucatan (z kroniky vybral M. Zapletal, 1990), Život v poklusu ( 1990, 1997), Jestřábe, vypravuj ( 1990, 1998), Strach nad Bobří řekou ( 1990), Náš oddíl (1992), Modrá rokle (1994, 1995), Kronika Hochů od Bobří řeky (I, II, 1996). Příručky pro práci s mládeží: Zápisník 13 bobříků (spoluautor dr. K. Bureš, 1941), Můj turistický zápisník (spoluautor K. Budera, 1985). Z kreslených serIálu. Rychlé šípy ( 1938, první úplné vydání 1998), Svorní Gambusíni ( 1943), Příběhy Medvědí družiny ( 1945), Kulišáci ( 1963), Modrá rokle ( i984), Ztracený kamarád ( 1986), Jeskyně Saturn ( 1990).

Diskuze

[Loading...]
Žádné příspěvky
Pro přidávání komentářů se prosím přihlašte.